Poradna

Dobrý den,

Pokusím se nejprve přiblížit své zkušenosti,  řekněme běžného přístupu.

Rád se věnuji svým koním již od hříbátka. A s možností sledovat vývoj individuálního jedince a porovnávat jej s ostatními co do rozdílnosti i společných projevů, řekne o individualitě velmi mnoho. Samozřejmě, že čím větší srovnávací počet, tím menší odchylka ve výsledném hodnocení. Mnohému se člověk u koní skutečně naučí až s vyskytnutím problému, třeba odmítnutí chodit. Dnes více než kdy jindy si oblibu ji vědní obor Etologie, který na vědecké úrovni zkoumá projevy a potřeby typické pro daný druh zvířat. Tyto poznatky a třeba jen povědomí, že každý kůň je osobnost, která se staví k prožitkům tak, že se z nich učí apod. považuji dnes za zásadní nástavbu k postoji člověka ke koni.

Nemluvím o metodě přirozené komunikace ani o vědeckém studiu, tyto považuji za dva vrcholy téhož ledovce a poznání a provedení u obou přístupů je pro mě neskutečnou inspirací, byť se o podobné věci u svých koní nesnažím, ale přijímám je jako princip přístupu, který i v anglickém stylu a sportovním užití koně lze s úspěchem použít a má své místo. 

Tedy v průběhu dospívání mých mladých koní, tedy počítám jen těch od hříbátek (7ks), se jejich projev často měnil. A po přečtení Vašeho dotazu jsem se musel pousmát nad věkem, který uvádíte. Říkám si, sladký druhý rok ;-) ... v tomto se třeba dva koně se projevovali obdobně, že se zastavili a "nic" s nimi nehlo. Tedy jsem si pomáhal pomocníkem zezadu, který ale musí být dostatečné pozorný, aby koně jen při náznaku zastavení pobídl (nejlépe hlasem) a "tlačil" jej před sebou. Pokud jsem musel jít sám, vzal jsem si dlouhou drezurní tušírku do levé ruky (vedeme v pravé ruce) a koníka lehce vybídl, tak abych se nemusel při pobídnutí otáčet, ale jen levou rukou dlouze dosáhl na záď koně. Kůň po pobídnutí může poskočit a na to je třeba být připraven.
 

Pokud mohu jen doporučit, nepoužívejte pro tento účel lonž. Protože platí obecná zásada, že koně při vedení na ruce máme vždy na dosah ruky.  Jak píšete, zacouvání nebo otočení již zkoprnělého koě do strany určitě pomáhá. Toho se určitě lze přidržet.
 

Nutno poznamenat, že zastavování se opakovalo po vyvedení ze stáje a to při vedení do výběhu, kde se byť s kolegou, ale stejně cítili osamoceni. Proto i když způsobem výše uvedeným jsem docílil svého, tedy dovedení koně do výběhu, samotné chvilkové stagnování se ale vytratilo až po změně výběhu, který nebyl oddělen od ostatních, jako tento. K čemuž jsem přišel až později, kdy člověk popřemýšlí právě třeba nad tím, proč ten a ten projev kůň má, neb každý projev o něčem hovoří, kůň k Vám hovoří.

Pokuste se prosím zamyslet nad tím, co jste v dotazu neuvedla, tedy kdy a kde se koník zastavuje (pokud ne pokaždé na jiném místě) a jestli e nejedná o odmítavý projev třeba v důsledku stereotypního zacházení bez potřebné potřeby sociálního kontaktu s druhými koňmi a nebo volného pohybu, neb ve dvou letech je stále ještě dost času na jakékoliv drezírování. Pouze koník samozřejmě musí být ochoten na základní ošetřování jako je vedení na ruce.

Doufám, že Vás mohu ujistit, že koník mladý koník ve dvou letech je pořád ještě takové děcko a u všech s ohledem na přístup, se většina podobných projevů dříve nebo později vytratila. Doporučuji si uvědomit, že jde pravděpodobně o projev v období dospívání a tedy nepotlačovat jej doslova hrubě je jen rozumné, přílišná benevolence rovněž nepomáhá, ale dát koni na jedné straně najevo, že ze stagnace a vzpurnosti nepoplynou výhody a na druhé i ponechání prostoru, aby si "dítě" přislo na věci samo. Rovnováhu si v přístupu ale musíte nalézt sama.

Budu rád, když napíšete posléz buď více o okolnostech, jelikož problém může být zcela úlně někde jinde a nebo jak se později tento stav vyvíjí.

S pozdravem