UKÁZKOVÝ KURZ

Bezpečnost ježdění v terénu a na jízdárně

Výstroj jezdce při ježdění na jízdárně i v terénu

Výstrojí jezdce je jezdecké oblečení. V první řadě má mít ochranný charakter a až potom estetický, i když ani tento nemůžeme podceňovat. Přilba je vyztužená sklolaminátem a nemá zakrývat v zadní části celé záhlaví, aby její okraj při pádu neporanil krční páteř. Pro dlouhovlasé je bezpečnější, když vlasy sepnou, anebo zasunou pod přilbu. Přilba musí být samozřejmě pevně připnutá. Nejvhodnější obutím jsou jezdecké boty, které musí mít podpatek a nedělenou podrážku. Podpatek musí mít boty proto, aby se jezdci noha při ztrátě rovnováhy nezasunula do třmenu a nedělená podrážka zase ulehčuje vyklouznutí nohy ze třmenu. Předpokladem je samozřejmě korektní držení nohou, kdy je špička výš než pata. Kalhoty mají být pohodlné a z pevné látky, aby při pádu chránily před odřeninami. Měly by být přiléhavé. To stejné platí i pro sako. Rukavice umožňují lepší držení otěží anebo lonže. Když jezdec nemá rukavice, měl by mít alespoň ostříhané nehty, protože se mu za ně může zachytit hříva a kromě nepříjemného vylámání nehtů to může bránit rychlému přechycení otěží v případě potřeby.

Sedlání koně

Každý jezdec by si měl koně před jízdou sedlat sám, aby měl možnost zkontrolovat jeho zdravotní stav, podkování a stav výstroje. Koně nejprve sedláme a potom uzdíme. U mladých koní dáváme pozor při dotahování podbřišníku, aby nás nekousnul. Mladí koně totiž často protestují proti této, pro ně nepříjemné činnosti tím, že se oženou po zdroji nepříjemných pocitů. Při uzdění snímáme koni z hlavy ohlávku. U živějších koní ji upneme kolem krku. Po nauzdění mu ji z krku sejmeme. Na koně nikdy nenasedáme ve stáji. Je to jednak neslušné a jednak nebezpečné. Při tréninku ve skupině čekáme na pokyn trenéra, který určí i pořadí vyváděných koní. Při vedení koně na jízdárnu zkontrolujeme a případně dotáhneme podbřišník. U začátečníků to kontroluje trenér. Nasedá se jenom na povel trenéra. Při sesedání nesmíme jednou nohou stoupnout na zem dokud je druhá noha ještě ve třmenu. Koně ze stáje zásadně nevypouštíme, ale vyvádíme a to stejné platí i při návratu z jízdy.

Zásady chování na jízdárně

Po příchodu na jízdárnu ihned zatočíme doprava. Když se koně vedou na ruce, po příchodu posledního koně na jízdárnu se všichni zastaví, udělají obrat doleva a vykročí směrem do středu jízdárny a nasednou asi 6 m od dlouhé stěny. Jezdci na levé ruce jezdí těsně u stěny, jezdci na pravé ruce 3 m od stěny. Před setkáváním se tato vzdálenost zvětšuje. Je to tradice setkávání se levých rukou. Když jezdí na jízdárně společně jednotlivci i skupina, tak má skupina vždy přednost a jezdí u stěny. Jednotlivě jezdící jezdci musí svůj pohyb přizpůsobit skupině. Když je na jízdárně víc jednotlivě jezdících jezdců, tak ten, co jezdí na velkém kruhu, má nechat stěny volné. Když jezdí jezdci nestejným chodem, tak ti, co jezdí krokem, musí jít nejméně 3 m od stěny, přičemž nesmí jít dva vedle sebe. U stěny se nesmí zastavovat. Zastavit lze jen ve středu jízdárny. Před odbočením musí být jezdec alespoň 6 m vzdálený od jezdce za sebou. Když má jezdec koně, který se plaší, vyhazuje, či kope, musí na to upozornit ostatní jezdce.

Jízda v terénu

Při vyjížďkách, anebo jiném terénním ježdění by měli jet nejméně tři jezdci. Kdyby se jednomu něco stalo, jeden zůstane u raněného a druhý jde pro pomoc. Neznamená to ovšem, že individuální terénní trénink není možný. Jezdec v takovém případě musí dodržet známou trasu, aby se v případě nehody lehce zkontrolovala trasa a bylo možno poskytnout včasnou pomoc.

Bezpečnost při individuálním ježdění v terénu

Jezdec musí být neustále ve střehu a pečlivě pozorovat okolí. Koně máme neustále na pomůckách, musíme kalkulovat se odlišnostmi zrakového smyslu koně a vědět, že kůň se může polekat předmětu, který je mimo zorné pole jezdce. Když se kůň nějakého předmětu leká, otočíme mu od něho hlavu a zaměstnáme ho holeněmi a otěžemi. V neznámém terénu se nemají skákat ani zdánlivě jednoduché překážky, dokud jezdec nemá jistotu kvalitního doskoku. Při vyhazování působíme otěžemi a znemožňujeme koni snižovat hlavu a v záklonu vyhození vysedíme. Při vzpínání se předkloníme, hlavu dáme stranou, koně oběma rukama obejmeme kolem krku a holeněmi ho energicky pobízíme dopředu. Tlačení dopředu platí i při vyhazování. Většinu nedorozumění mezi jezdcem a koněm vyřešíme tím, že od koně energicky vyžadujeme pohyb vpřed. Když je třeba koně v terénu uvázat, nikdy se to nesmí dělat za otěže.

Bezpečnost při ježdění skupiny v terénu

Při sestavování skupiny respektujeme individuální zvláštnosti koní a jezdeckou úroveň jezdců. Obvykle dáváme do čela hřebce, za ně valachy a nakonec klisny. Skupinu má vést zkušený jezdec na přiježděném koni. Podobná dvojice má skupinu uzavírat.

Při ježdění vedle sebe je riziko pokopání menší při ježdění „třmen na třmenu“, což si však mohou dovolit jen zkušení jezdci na přiježděných koních. Když jsou vedle sebe kopaví koně, postavím pravého koně k levé ruce a levého k pravé. Při rychlejší jízdě se má skupina roztáhnout, aby se předešlo případnému hromadnému pádu. Vedoucí řídí skupinu jezdců domluvenými pokyny, protože hlasové povely obvykle není slyšet. Když kůň ztratí jezdce, skupina zůstane stát. Kůň většinou zůstane u skupiny koní a dá se chytit. Když se setkávají dvě skupiny koní, platí pravidlo setkávání pravých ruk. Na silničních komunikacích se nemá jezdit s plachými koňmi. Zásadně se chodí krokem. Klusat a cválat se nesmí ani na krajnici.

Kůň s jezdcem na veřejné komunikaci

Podléhají a je hodnocen dle platných pravidel silničního provozu. Jezdci musí jet po veřejné komunikaci vpravo, v zástupu, osvětlení s reflexními doplňky.

Při změně směru jízdy musí první a poslední jezdec v equipě ukazovat směr jízdy nataženou rukou do strany, na kterou zatáčí. Koně musí být na pomůckách, jezdci nesmějí být pod vlivem omamných látek ani alkoholu.