UKÁZKOVÝ KURZ

Vývoj koně

Kůň (latinsky Equus caballus)

je domestikované zvíře, patřící mezi lichokopytníky. Po několik tisíciletí lidské historie se koně používali především pro přepravu. Od 20. století se na nich jezdí hlavně rekreačně. Slovo kůň označuje samce tak i samice koně. Samička koně do čtyř let se nazývá klisnička, starší samice je klisna. Sameček koně mladší čtyř let je hřebeček, starší je hřebec nebo valach (vykastrovaný hřebec). Mládě koně se nazývá hříbě.

Koně jako prapůvodní obyvatele stepí a lesostepí byly od středověku ustájeni v stájích, většinou v boxech nebo stáních. Box je nejvhodnější ze stájových typu ustájení. Každý kůň má svůj vyhrazený prostor, v boxu by mělo být místo pro lehání a vstávání a volný pohyb. Umístění ve stáních není tak pohodlné jako v boxech, ale z etologického hlediska šetří psychické zdraví koní, protože jsou blíž u sebe, vidí na sebe a slyší se. Frekvence stájových zlozvyků je ve vazném ustájení menší než v ustájení boxovém. Koně jsou většinou hlavou ke zdi, po většinu času jsou přivázáni. Stání není tak prostorově náročné jako boxy a ušetří se práce a podestýlka. Podestýlka je většinou seno, hobliny, výjimečně i rašelina, krouhaný papír či piliny. Dnes bývají koně pouštěni i do výběhů, kde jsou ve společnosti jiných koní, není tak frustrován jejich stádový pud. Ve výběhu bývá někdy i přístřešek s kameny vydlážděnou podlahou. V zimě a v dešti ale kůň obvykle do přístřešku nezaleze.

Druhy koní podle zbarvení:

• Hnědák (od červenohnědé až po zlatou, vždy má černou hřívu, ocas a dolní část nohou)

• Vraník (celý černý, někdy s hnědočernou srstí v zimě a černou v létě)

• Bělouš (jako hříbě většinou hnědou nebo černou srst, která se věkem vyběluje směrem od hlavy až po úplně bílou barvu)

• Albín (úplně bílá až krémová barva, oči často červené; Albín má kůži pod srstí bílou, bělouš černou)

• Ryzák (srst v různých odstínech zlaté, stejnou barvu, světlejší, nebo tmavší má i hříva a ocas; nikdy nejsou černé.

• Plavák (barva do žluta či šeda, tmavá hříva, ocas i nohy; vždy tzv. úhoří pruh a zebrování na nohou)

Příbuzní dnešního koně:

Kůň Převalského (latinsky Equus Przewalskii) je jediným dnes žijícím druhem divokého koně a tím i jediným žijícím předkem domestikovaného koně. Ve volné přírodě byl vyhuben v 60. letech 20. století.

Zoologická zahrada v Praze se významným způsobem podílela na záchraně koně Převalského a byla dlouhá léta největším a nejvýznamnějším chovatelem těchto koní na světě. Od roku 1933 se tady narodilo přes 180 hříbat. V roce 1959 byla proto pražská Zoo pověřena vedením mezinárodní plemenné knihy koně Převalského, která vychází od té doby každoročně a zachycuje veškeré změny v celosvětovém chovu.

Stavbou těla se zvláště primitivním druhům koní podobají oslíci. Osel (Asinus) je zvíře z čeledi koňovitých (Equidae), typické nenápadným zbarvením a ušima, které jsou delší než uši koní a zeber. Domestikací dnes vzácného osla afrického vznikl osel domácí, osel asijský a kiang.

Osli jsou nenároční na potravu, divocí osli obývají odlehlé, často pouštní oblasti. Mláďata lze odstavit dříve, než hříbata.

Při chovu domácích oslů a domácích koní dochází již od starověku ke křížení obou forem. Potomek oslího hřebce a koňské klisny se nazývá mul, potomek koňského hřebce a oslice je mezek. V naprosté většině případů jsou mul i mezek neplodní.

Zcela samostatnou skupinu koňovitých savců tvoří již zmíněné zebry (Hippotigris).