UKÁZKOVÝ KURZ

Možnosti učení u koní: teorie učení, jednotlivé typy učení u koní. Habituace. Sociální učení. Asociativní učení a posilování podmíněných reakcí (reinforcement). Trest.

Základní zásady výcviku koní.

Učení definujeme nejjednodušeji jako změnu chování způsobenou vlastní zkušeností. Letitá koňařská praxe dokládá, že koně jsou schopni naučit se leccos, a to jak ve prospěch, tak v neprospěch člověka. Dobrou zprávou pro koňaře je, že koně se „od přírody“ učit umějí a může je dokonce bavit. Je výhodné mít setrvale na paměti, že koně se ochotně, nejlépe a nejsnadněji učí především to, co bylo a je evolučně důležité pro jejich přežití a úspěšný přenos genů do dalších generací. Většina činností a dovedností, které po koni požadujeme, není běžnou součástí repertoáru jejich chování, proto se jim musí učit. Největší slabinou výcviku koní a příčinou neuspokojivých výsledků (napříč metodami a přístupy) je neznalost základních zákonitostí, jak se koně učí (tzv. teorie učení).

Sociální chování; Ontogeneze chování

• Zásadním problémem ve výcviku koní a zacházení s nimi je neznalost a nepochopení jejich myšlenkových pochodů a principů učení. Koně bezpochyby myslí, činí tak však po svém, nikoli „po člověčím“ nebo jako člověk v koňském těle. Proto je na místě obezřetnost při čtení líbivých textů o způsobu uvažování koní a přirozené komunikaci člověka s nimi. Poněkud mechanistický „tradiční“ přístup jeví naopak tendenci samostatné myšlení, rozhodování a aktuální vyladění koní podceňovat. Zlatá střední cesta vede přes vzdělání, věcnost, nepředpojatost a oproštění se od emocí a neochotě zdravě kritického přezkoumávání tradicí, které koňařské prostředí obecně charakterizují.

• Základní typy učení, které jsou koním vlastní a hrají důležitou roli ve výcviku koně jsou: habituace (uvykání), asociativní učení (vytváření spojení mezi podněty a událostmi), sociální učení (učení jeden od druhého). Zvláštní kapitolou jsou tzv. kognitivní schopnosti (kognice; volněji bráno znamená inteligenci, myšlení apod.), tj. schopnost získávat a třídit informace ze svého okolí, zpracovávat je, dospět k nějakému závěru, ten uložit do paměti a použít ve vhodné situaci, a to nad rámec prostého vytváření podmíněných reflexů („automatického“ spojování jedné události s druhou). Výzkum kognitivních schopností koní je prozatím v plenkách, jejich existence není vědci zpochybňována.

• Z pohledu člověka jednotlivé typy učení často vzájemně prolínají. To však není dokladem, že je koně cíleně vzájemně kombinují, aby dosáhli kýženého cviku/chování, ale zásadní skutečnosti, že i zdánlivě jednoduché úlohy mohou být složeny z více dílčích úkonů a procesů (např. než mohu v klasickém drezurním výcviku po koni vyžadovat piruetu, musí být nejprve zvyklý na váhu a pohyb jezdce v sedle a naučit se jednotlivě reagovat na základní pomůcky sedem, holení a otěží; teprve kombinací těchto dovedností lze dospět k piruetě).

• Sociální učení: Koně se řadu věcí učí jeden od druhého či je společně procvičují (např. sociální chování, potravní preference, apod.; patří sem i učení hříběte od matky). Nelze jednoznačně říci, že by se koně od sebe učili řešit úlohy požadované člověkem, ovšem sociální prostředí má na učení spolehlivě pozitivní vliv. Remonta zřejmě od zkušeného koně neodkouká, jak provádět základní drezurní prvky, ovšem jeho klidná spolupráce s jezdcem mladému koni naznačuje, že před lidskými požadavky není třeba prchat.

• Habituace (uvyknutí, uvykání) je nejjednodušší formou učení. Vede ke zmírnění či vymizení určité přirozené reakce na určitý opakovaně se vyskytující podnět, slouží tedy zejména k vyrovnávání se s životním prostředím. Příklad: přítomnost psa v zahradě u oblíbené jezdecké trasy; úlek a snaha koně utéct po čase zeslábne nebo vymizí - kůň si na základě opakované zkušenosti „uvědomí“, že pes za plotem je neškodný (setrvale utíkat před neohrožujícím podnětem je zbytečné a vysilující). Pozor ovšem na jezdcovu vlastní reakci – pokud mu jezdec dovolí od psa utéct, příště bude těžší koně udržet na plánované trase, a kůň se navíc učí, že místo splnění jezdcova požadavku je snazší utéct.

• Průběh a stupeň habituace závisí na typu podnětu, míře a četnosti jeho projevu a také na pravidelnosti jeho opakování (čivava vyděsí koně méně než doga, mírná reakce psa méně než zuřivý štěkot). Důležitá je předvídatelnost podnětu - panická reakce koně vymizí dříve, je-li pes na svém místě každý den, než nepravidelně a kůň jeho výskyt nemůže předvídat (například na základě spojení sousedovo auto před branou = přítomnost psa).

• Předčasné ukončení či přerušení procesu habituace může vést k opačné reakci než je ztráta původní ostražité odpovědi na podnět (kůň zbystří a může panikařit, když očekávaný štěkající pes není na svém místě). Při navykání koně na jakýkoli podnět, událost či proceduru, je třeba vytrvat do kýžené reakce a nepřestávat jen proto, že kůň zpočátku reaguje bouřlivěji nebo naopak vlažněji, než očekáváte (samozřejmě při dodržení základních pravidel bezpečnosti a zdravého rozumu). Pokud se například při handlingu hříbat (viz kapitola Ontogeneze) ukončí uvykání nasazování ohlávky dříve, než ji hříbě klidně přijímá, příště bude obtížnější mu ji nasadit; navíc hříbě vstřebává informaci, že požadavky člověka není třeba plnit a zvýšenou obranou se jim lze vyhnout.

• Habituace je většinou „vratná“ - původní reakci na daný podnět lze většinou obnovit (pokud pes na vyjížďkové trase proběhne dírou v plotě a na koně zaútočí, kůň obnoví ostražitost vůči místu, kolem kterého již před tím nereagoval).

• Koně jsou schopni do určité míry generalizovat (zobecňovat) zkušenost s určitým podnětem na obdobné podněty v obdobných situacích (kůň přijímá na hřbetě klidně jiného jezdce v jiném prostředí, apod.). Tyto schopnosti však nelze přeceňovat (jiný pes v jiné zahradě může koně děsit, i když je na několik dalších habituovaný).

• K habituaci dochází v chovech běžně bez našeho snažení, velmi výhodné je její cílené využívání (viz již dříve zmíněný handling, tedy soubor cílených habituací na určité podněty a procedury, které se budou v životě koně běžně vyskytovat – čištění, kování, pohyb v silničním provozu, atd.). Při uvykání koní čemukoli je ze strany člověka nezbytný uvážlivý a trpělivý přístup. Důležité je nespěchat a neuvádět koně do těžko řešitelných situací. Příklad: Bojí-li se kůň prasete, nelze uvázat koně nakrátko a přihnat stokilového divočáka, ať si zvykne. Postupovat je třeba pomalu, po jednotlivých krocích (např. vypustit koně do výběhu s koněm, který se prasete nebojí, a do sousedního výběhu umístit krotké domácí prase). Principem je pomoc zvědavosti koně přemoci strach a potřebu útěku.

• Odstrašující příklad: způsob krocení koní, kdy je na nezkušeného koně bez varování přivázáno sedlo a je mu dána volnost se s novým zážitkem vypořádat v ohradě (tzv. „flooding“, neboli zahlcení podnětem). Prvotní bouřlivá reakce (vyhazování a snaha se sedla jakýmkoli způsobem zbavit) obvykle rychle ustane a kůň se záhy uklidní. Zpravidla však jen zdánlivě. To, co trenéři považují za rychlé a účelné vypořádání se se strachem a uvyknutí sedlu, z pohledu koně vypadá následovně: „ať dělám, co dělám, sedla se nezbavím, tak bude lepší nedělat nic a příště to radši vzdát rovnou“. Kůň pak nestojí klidně a vyrovnaně, ale bezradně a bezmocně („naučená bezmoc“ je seriózně používaný termín). S takovým základem je jakákoli další ochotná spolupráce koně s člověkem prakticky vyloučena.

• Nežádoucí habituace: Koně se často habituují i na věci, vůči kterým by naopak měli zůstat citliví, např. na pomůcky otěží či holení. Hovoříme o „tvrdé hubě“, „koni tupém na pomůcky“, apod., ovšem na vině je špatné používání komunikačních nástrojů (udidla, holeně) - setrvalé tahání otěží „za hubu, udržování balance jezdce pomocí otěží, okopávání holení, apod. I na to se lze habituovat. Učebnice klasického ježdění hovoří o „jemném kontaktu s hubou koně“, který slouží pouze k předávání téměř neviditelných pokynů člověka koni, jak naložit se svým živým a ochotným pohybem vpřed; takový stav je však bohužel vidět zřídkakdy. Tvrdé či bránící se hubě koně bývá nasazen opravný či podpůrný prostředek (různé způsoby vyvázání), které sice uvolní jezdcovy ruce, ovšem k uvolnění koně nevedou. Pohyb koně je pak živý příliš (úprk, boj s udidlem či jezdcem; obr. 1) nebo naprosto neochotný (kůň nereaguje na holeň, „musí se tlačit“, nastoupí používání ostruh).

• Společným základem jakékoli metody výcviku koně je asociativní učení, tedy vytváření určitých reakcí na určité podněty (tj. učíme koně, jak má na kterou konkrétní pomůcku reagovat, např. na přiložení obou holení na podbřišníku vykročit vpřed). Vytváření těchto reakcí můžeme významně napomoci, a to pozitivním nebo negativním posilováním (angl. reinforcement) a/nebo trestem.

• Pozitivní posilování reakcí na podnět je v zásadě odměna (kůň ve výběhu přijde k člověku, dostane jablko; po několika opakováních přichází k člověku, jakmile se člověk objeví). Tento typ posilování je uplatňován i u koní (např. v rámci clicker trainingu), může dobře fungovat „ze země“ (např. obdoba agility u psů), ovšem v širším měřítku je (přinejmenším zatím) těžko představitelný.

• Výcvik koní, napříč přístupy, je založen zejména na negativním posilování reakcí na podmíněné podněty. To není principiálně nic odsouzeníhodného, využíváme ustupování koně nějakému tlaku (ať už vyvolanému otěží, holení, mrkvovou hůlkou či pohledem; tlak má být jemný, nikoli neurvalý či surový). Po kýžené reakci na určitý tlak MUSÍ bezprostředně následovat uvolnění (princip „tlak-uvolnění“). Tím koně odměníme (a informujeme ho, že cvik provedl správně, nebo že jej v počátku výuky alespoň správně naznačil). Ježdění je tedy v zásadě nicnedělání, prokládané pokyny (pomůckami, pobídkami) ke změně chování (kůň by měl ideálně např. sám udržovat požadované tempo, aniž by ho jezdec musel setrvale napomínat – brzdit či urychlovat; další pobídka přichází až s požadovanou změnou).

• Zatímco posilovače (pozitivní i negativní), říkají koni, co se od něj očekává (chování, které bude v určitém provedení„odměněno“, ať už pamlskem nebo uvolněním tlaku), cílem trestu je určité chování odstranit (nemluvíme o bezhlavém bití, ale krátkém, jasném potrestání – důrazné okřiknutí, švihnutí bičíkem, apod., následující okamžitě po nežádoucím chování – hrozbě, kousnutí, atd.). Nevýhody trestu: Trest říká, co se dělat nemá, ale nenabízí alternativu, co dělat místo nežádoucího chování. I krátké prodlení mezi chováním a trestem může způsobit, že si kůň spojí trest s jiným chováním.

• Příklad: Zastavení před skokem může mít různé příčiny. Někteří koně se tak zbavují obtížných jezdců, případně si osvojili znalost, že opakovaná „neposlušnost“ znamená ukončení nepříjemného parkuru. Nepodaří-li se nám této situaci předejít a kůň zastavení opakuje, je trest na místě. Následuje-li s prodlevou (jezdec hledá rovnováhu, sbírá se ze země, apod.), může si kůň šlehnutí bičem spojit s jiným podnětem nebo chováním (překážka určitého typu, nerovnováha či pád jezdce, apod.). Řada koní se však překážky skutečně bojí, neví, jak ji překonat, nebo jim nevyjde odskok (obr. 2). V takových případech je zbytečné koně trestat, a tím jej dále stresovat. Je lépe koně uklidnit a skok skočit v pohodě znovu, případně se vrátit v tréninku o krok zpět.

• Zásadní rada: nepoužívejte trest při učení, zhoršuje prokazatelně jeho výsledky. Neposlušnost je většinou důsledkem neporozumění požadavku člověka, kůň tedy neví, za co je trestán. Koně neochotného spolupracovat s člověkem je lépe motivovat pozitivněji, než vyhlídkou trestu. Situaci, kdy kůň podléhá nervozitě, strachu či jinému emočnímu vypětí (obr. 3) trest zpravidla ještě zhorší.

• Zásadní rozdíl mezi trestem a negativním posilováním je v možnostech koně kontrolovat situaci a alespoň do určité míry o ní rozhodovat. Zatímco působící holeň může kůň ovládat (při požadovaném provedení cviku holeň přestane tlačit), na výkon trestu kůň vliv nemá. Naučil se, že po jeho odpovědi na pobídku holení následuje vždy uvolnění tlaku, byť by správnou odpověď chvíli hledal, ovšem trest nedokáže předvídat.

• Cílem výcviku jsou určité reakce na konkrétní, velmi jemné podněty. Potřebuje-li jezdec k provedení cviku stále více síly, je něco špatně a situaci je třeba řešit. Čím dříve, tím lépe (koně ve špatné momentální fyzické či psychické kondici přestaneme trápit a ke cvičení se vrátíme po zlepšení jeho stavu; vzdorovité koně přimějeme ke spolupráci klidným opakovaným vyžadováním plnění úkolu s využitím síly své autority; upoutáme pozornost koně, který se na výkon nesoustředí; dočasně vyměníme jezdce, apod.). Klíčem je důsledně vyžadovat splnění úkolu až do opětovného nabytí požadované reakce na jemnou pomůcku.

• Zesilování pomůcek (jemná holeň – silnější holeň – okopávání – ostruhy; tvrdá ruka a ostřejší udidla) bývá kontraproduktivní - výsledkem jsou koně bránící se všemožně bolestivému působení udidla (obr. 1) a posléze otupělé „tvrdé“ huby („mozol v koutku“).

Závěr

V silách textu tohoto rozsahu není vysvětlit teorii učení u koní podrobně, jezdci a zejména trenéři by ji měli pečlivě nastudovat a opírat o ni veškerý výcvik koně. Obecně lze shrnout, že dobře odchovaný kůň, nezatížený špatnou zkušeností, většinou projeví alespoň snahu s lidmi ochotně spolupracovat, a případná nedorozumění a neúspěch jsou spíše na straně člověka, který své požadavky a úkoly nedokáže jasně, srozumitelně a konzistentně sdělit. Pro dobré výsledky a uspokojivý pocit koně i jezdce (ošetřovatele, chovatele...) je kromě trpělivosti a důslednosti, třeba hledat a napravovat chyby především v sobě.

Souvislosti (související znalosti a dovednosti)

Management koní v chovech, znalosti ontogeneze a sociálního chování a znalost jednotlivých svěřených koní